Rok 1968 - Malí jsme nebyli, nejsme a nebudeme
Osmičkový rok 2018 je přeplněný významnými kulatými výročími. Osudovost osmiček ve dvacátém století je už klišé a dvacetileté cykly zásadních změn v naší historii je již všeobecně uznaný fakt. 50 let od "bratrské pomoci", jak se eufemisticky nazýval vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, dá určitě prostor na osobní reflexe, retro vzpomínky, různé osobní příběhy. Ano, i já mám dodnes velmi jasné vzpomínky mladé studentky na okamžiky a události spojené s okupací. Jsou osobní, emotivní a traumatické. A nechám si je jen pro sebe, vím, že bude dost autorů, kteří vám své osobní imprese sdělí.
ALE
Neměli bychom podlehnout vzpomínkovému sentimentu na horké léto, kolony vojenských vozidel s bílým pruhem, statečné úsilí československého rozhlasu a televize, vydání novin na jednom tiskovém archu, na zprávy o civilních obětech. Ani na udivené obličeje ruských vojáčků, kteří byli náhle konfrontováni se spontánními projevy masových protestů československých občanů, na které je nepřipravili na politickém školení jejich politruci. Právě ve vzpomínkovém sentimentu, které nejlépe vyjadřuje plachý úsměv "Saši" Dubčeka si říkám, že více bychom se měli zamýšlet, co nám rok 68 odkazuje do dnešních časů.
Paradoxně 50 let od srpnové okupace se nám zdá být skoro stejně daleko jako husitské války. Myslíme si, že dnes nám přece nic podobného nehrozí, takže vyprávění očitých svědků, bohužel už v důchodovém věku, vnímáme stejně jako "vyprávění o bitvě u Piavy." A v tom vidím obrovské nebezpečí pro naši společnost. Rok 1968 nás i dnes varuje před podléháním iluzi, že nám nic nehrozí, že náš blahobyt je zajištěn spojeneckými smlouvami a dohodou velmocí. Ale ve dvacátém století nám spojenecké smlouvy byly k ničemu. Jednou nás okupovalo hitlerovské Německo a podruhé nás okupovali naši noví spojenci vedení sovětskou velmocí. V případě obou okupací jsme velmocím a mezinárodnímu společenství stáli sotva za několik diplomatických nót. A ty diplomatické nóty, možná až demarše byly tou nejvážnější reakcí na flagrantní porušení mezinárodního práva a naší suverenity. Kritika byla pro nás důležitá, ale z hlediska mezinárodního víceméně symbolická. Jednak si podle ní jen onen „socialistický tábor dělal pořádek na svém dvorku“ a pak jakákoliv faktická akce mohla vést ke 3. světové válce. Do hloubky globální politiky jsme my běžní občané tehdy neviděli. Převládla zlost, nějaké formy odporu, bezmocnost. Po vpádu sovětských a dalších vojáků pěti armád „tábora míru“, původní zlost, bezmocnost a potupné smíření se se stavem věci mezi námi ale nikdy nevymizelo. Přišlo, co muselo. Sílící odpor a následný vynucený odchod okupantů i za přispění měnícího se světa.
Takže poučení prvé. Dnešek není stejný, přesto je čas být ostražití, znovu nerezignovat a důrazně odmítnou roli malé země, která skrytě řečeno má být zticha a která nemá co mluvit, když velcí rozhodují. Pouze naše vlastní odhodlání a ochota bránit hodnoty, identitu a integritu nám může zabezpečit bezpečnost a blahobyt. Přeloženo do lidské řeči: Náš nejlepší a nejspolehlivější přítel, pomocník a spojenec se nachází na konci naší ruky. Také bychom si měli uvědomit, že v roce 68 se ukázala i pravá tvář socialistického internacionalismu, který má mnoho společných znaků s ideou multikulturalismu. Takže falešná solidarita a unifikace je v současnosti největší ohrožení.
Z toho plyne poučení druhé. Vlastenectví, národní a kulturní identita je klíčovým faktorem pro budoucí existenci České republiky. Buďme hrdí, že jsme Češi, buďme vlastenci! Nestyďme se za to! Můžeme a měli bychom být hrdí na staleté dějiny, na zástupy Čechů, kteří měli co říct světu a také to dělali, dělají a dá-li bůh, dělat budou! Něco jsme dokázali, ve vědě, vzdělávání, kultuře, ve sportu i jinak. Ostatně i v současné „evropské rodině“ malí nejsme a už vůbec ne bezvýznamní. Ani rozlohou, ani počtem obyvatel.
A poučení třetí? Nemějme obavu řídit se oběma poučeními z roku 1968 v našem běžném životě, ale hlavně ho nezapomeňme doma, když budeme ve světě prosazovat naše národní zájmy a naše zájmy v Bruselu. Nesmíme se smířit s vynucovaným údělem malých, protože náš národ má starobylé, ale dosud zdravé a životodárné kořeny.
Eva Sykova
Nakládání s vodou má být veřejnou službou, nikoli zdrojem zisků korporací
Rozprodej a následné chaotické roztříštění vlastnictví vodohospodářské infrastruktury, ke kterému došlo v 90. letech minulého století, považuji za obludné. Hrozné, ostudné a nešťastné.
Eva Sykova
EU ničí nadutost odpovědných
Evropský parlament většinou hlasů schválil návrh na zahájení řízení proti Maďarsku dle článku 7 Smlouvy o EU.
Eva Sykova
Kam kráčí naše společnost?
Mám za to, že svět už delší dobu kráčí špatným směrem. Dění nedávných dnů u nás doma mne v tom jen utvrzují. Připomínka událostí před padesáti lety, doby, kdy národ držel pospolu jako nikdy, lidi spíše dále rozdělila.
Eva Sykova
100 let od vzniku Československého letectva
V úterý 4. srpna jsem se zúčastnila pietního aktu u Okřídleného lva na pražském Klárově. Na pietní akci byli přítomni kromě politiků, vrcholní zástupci naší armády i velení NATO, kardinál Dominik Duka a především řadoví občané.
Eva Sykova
Není krmelec jako krmelec
Statistiky já ráda. Stejně tak čísla. Zvláště ta oficiální a podložená renomovanými agenturami. Třeba takovým Eurostatem. Tak jsem se dozvěděla, že od roku 2010 do roku 2016 odešlo z ČR na dividendách 2 252 miliard korun.
Eva Sykova
Kůrovec ničí naše lesy, protože jsme hloupí.
Zkušeností je třeba si vážit. Také jim naslouchat. A ještě lépe, řídit se jimi. Platí to všeobecně. V souvislosti se současnou kůrovcovou kalamitou v našich lesích rovněž. O boji se škůdcem rozhodují zhusta amatéři.
Eva Sykova
Z vyššího principu mravního… Protestuji!
Česká justice spáchala v očích laické veřejnosti sebevraždu. Čerstvým výrokem Nejvyššího soudu v kauze H-systému. Výrok Nejvyššího soudu, absurdně povýšil literu zákona, lépe řečeno jeho výklad, nad lidskost.
Eva Sykova
Pražská sídliště se mění a nás čeká jejich nejasná budoucnost.
Slavný výrok Václava Havla, který pražská sídliště označil za králíkárny, vzal naštěstí po jejich revitalizacích za své. Také na Praze 4, kde leží můj senátorský obvod, oblékly původně šedivé krabice pestrobarevný šat.
Eva Sykova
Dvouleté dítě nemusí být pouze v náruči mámy
Okolo novely zákona, kterou se mění zákon č. 561/2004 Sb., se rozvinula v souvislosti s umisťováním dvouletých dětí do předškolních zařízení podivuhodná názorová pluralita.
Eva Sykova
Vést férovou diskusi s názorovým oponentem dokáže jen málokdo.
Házet láhve dokáže každý hlupák. Děsí mě úroveň současné komunikace o politice a nízká úroveň respektu k názoru druhých. Čím dál více se zužuje na vulgaritu, agresivitu a “nálepkování”.
Eva Sykova
Něco s nízkou porodností dělat musíme!
Ne náhodou jsem zase si přečetla pár demografických údajů. Znovu mne šokovaly. Třeba skutečnost, že za války se v Čechách a na Moravě narodilo dvakrát tolik dětí, co dnes.
Eva Sykova
Neříkej, že to nejde, udělej to!
Vím, správný citát Tomáše Bati zní jinak. Tvůrce obuvnického impéria se do historie zapsal slovy: „Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš.“
Eva Sykova
Devastace zdravotnictví a politicky neprůchodná řešení
Každý člověk má právo hledat upokojení a lepší život. Profese lékaře a zdravotní sestry přestává dlouhodobě jejich protagonisty uspokojovat. Nejsou v tom jen peníze. Zdravotníků je nedostatek a péče o české pacienty je ohrožena
Eva Sykova
Brzd, blokujících dopravní stavby je příliš mnoho
Pokud někdo něco v uplynulých letech pořádně zpackal, pak ten, kdo všechno rozhodoval o výstavbě a opravách komunikací, zvláště dálničních magistrál. V tomto ohledu se snad pokazilo vše, co se dalo.
Eva Sykova
Zoufalí lidé dělají zoufalé činy
Pod Angelou Merkelovou se kymácí židle. Příznaků je mnoho, zná je i německá kancléřka. Přehmaty, jichž se jako významná evropská politička dopouští, se vrší jeden za druhým. Zdá se, že si je toho vědoma a že si zoufá.
- Počet článků 16
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 997x